Velký osobní boj, ale stojí to za to!

Na svou první návštěvu jsem šla již rozhodnutá, že chci plikaci žaludku – po mnohých neodborných (byť striktně dodržovaných) pokusech o hubnutí jsem si byla vědoma faktu, že bojovat s chutěmi na dobroty je jedna věc, ale mít přitom ještě neustále hlad a žaludek téměř bezedný, je věc druhá. Když bojujete s jedním nepřítelem, může to být jen o troše sebezapření – ale když máte démonů víc, je to už fakt hardcore. A tady se dostávám ke své další tehdejší obavě: Aby mi tu operaci vůbec udělali, a abych celým tím procesem zvládla projít. No, neobešlo se to bez komplikací – léta ignorované pálení žáhy (kterému jsem nikdy nevěnovala valnou pozornost, prostě jsem to řešila sklenicí mléka, nebo tabletkou sody) se při gastroskopii ukázalo jako zánět jícnu, který se (k mé smůle i štěstí) musel nejprve uzdravit. Long story short: sice to znamenalo, že budu muset na gastro znovu (což opravdu není příjemný zážitek), a že budu na operaci čekat o poznání déle, ale dalo mi to čas si už dostatečně dlouho před operací pomalu zvykat na správnější stravovací režim. Jako třeba, naučit se snídat a jíst pravidelně – tyhle dvě věci pro mne byly daleko těžší, než změny v jídelníčku, které asi zmiňovat netřeba. A pokud jde o pohyb, tady bych ráda vsunula, že  i jako obézní člověk jsem byla (navzdory všeobecnému výše zmíněnému klišé, že tlusťoši se nehýbou) vždy poměrně aktivní, takže stačilo do již existujících aktivit vnést trochu více pravidelnosti a přidat trochu na zátěži. Před samotnou operací jsem díky výše zmíněnému zhubla prvních 12 kg.
Když jsem podstoupila kontrolní gastroskopii a dostala jsem zelenou pro operaci, měla jsem opravdu radost, a vzhledem k blížícím se třicetinám jsem si začala říkat, že to bude výborný dárek, který dám sama sobě. Takový upgrade, „(A)plikace Život 2.0“. 

Ráda bych nyní v příběhu trochu poskočila – a sice do podzimu 2024. Zhubla jsem již několik desítek kilo, a mám z toho opravdu radost. Zatím hubnu dál, a opravdu doufám, že se dostanu alespoň do kategorie „nadváha“ na místo stávající „obezity“ („závažnou obezitu“ už jsem úspěšně opustila). Je to skvělý pocit, nicméně i ten má svá „ale“; přinejmenším tedy v mém případě. 

Pokud jde o stávající pocity, má se to takhle: připadám si jako na exponenciálně klesající funkci, jako kdybych se jen neustále nekonečně přibližovala k cíli, se kterým se ale nikdy neprotnu. Ne snad, že bych nevěřila tomu, že se ještě posunu a někam dopracuji, ale ten cíl se poněkud mění. Když jsem poprvé přišla na OB kliniku, doufala jsem, že se v péči odborníků a s pomocí bariatrické operace dostanu alespoň na dvoucifernou váhu – i kdyby to mělo být „jen“ na 99kg. Když jsem zhubla první dvacítku, neměla jsem vůbec pocit, že by se něco změnilo. Jen oblečení mi bylo velké, kalhoty mi neustále padaly. Naštěstí už bylo teplo, a já prostě přešla na šaty. Šaty, ty jsou při hubnutí nejlepší oděv, protože na Vás sice třeba visí, ale na rozdíl od kalhot/kraťasů/sukní Vám nepadají. Váha mi pomalu klesala, ale žena v zrcadle mi připadala pořád stejná. A protože jsem ani dříve netrpěla na bolesti kloubů, zvýšený tlak nebo dýchací potíže, nepozorovala jsem vlastně žádné změny. Úpěnlivě jsem doufala, že až budu dvouciferná, bude to jiné. Pak jsem překonala druhou dvacítku, a do původního cíle už zbývalo relativně málo. A tehdy jsem si uvědomila, že tenhle cíl mi nestačí, a řekla jsem si, že to bude chtít jít ještě níž. Takže se mi cíl o něco vzdálil. A nyní, když jsem už blíž k devadesátce než ke stovce, mám pořád pocit, že cíl je v nedohlednu. Asi je to i tím sebeklamem, do kterého jsem se často zavinovala v době, kdy mě bylo tolik, že ve mne nebylo možné vidět víc než jen dalšího tlusťocha. Když je sebeklam pryč a člověk si uvědomí, jak moc obézní vlastně byl, je to trochu facka. A taky úleva, když vidíte, čeho jste již dosáhli. Jenže jste pořád na té exponenciálně klesající funkci, a k cíli se nekonečně přibližujete, a nevíte, o kolik je ještě vůbec fyzicky možné to posunout.