"Já v tu dobu už byla ve stavu, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Ale věděla jsem, že bez odborné pomoci a zákroku to sama nezvládnu, protože jsem zlomila sama nad sebou hůl. Na druhou stranu to bylo uvědomění, že to opravdu chci, a chci to sama pro sebe." Veronika sdílí svůj příběh za lepším zdravím a láskou sama k sobě.
Co vás dovedlo až na OB kliniku do rukou specialistů a lékařů? Jaký byl největší impuls či motivace?
„Na OB kliniku mě v podstatě dovedla náhoda. Viděla jsem svou známou z rodného města, jak zhubla a označila OB kliniku na sociální síti. Já v tu dobu už byla ve stavu, kdy jsem nevěděla co sama se sebou. Ale věděla jsem, že bez odborné pomoci a nějakého zákroku to sama nezvládnu, protože jsem zlomila sama nad sebou hůl. Na druhou stranu to bylo uvědomění, že to opravdu chci, a chci to sama pro sebe a ne pro ostatní. Vždy mě totiž do hubnutí nutil někdo jiný, nebo na to měl poznámky.
Impuls byl, že už jsem se nedokázala na sebe podívat do zrcadla bez odporu. Také jsme v tu dobu chtěli s manželem dítě. Váha ukazovala neuvěřitelných 143 kg a já se bála, jaká by byla váha v těhotenství. Bála jsem se už chodit i k lékařům, protože většina z nich měla poznámky na moji váhu."
Jak jste se na operaci připravovala?
„Před operací to bylo takové chaotické. Hrozně jsem se těšila, ale zároveň jsem věděla, že končí můj dosavadní život a měla jsem tendence si ještě “naposledy dopřát”. Já jsem ten typ, co vždy dělá všechno na poslední chvíli. A i na hubnutí před operací jsem se soustředila až poslední dva týdny. Na klinice proběhlo kolečko v pořádku a já věděla, že nový začátek začíná opravdu po bariatrické operaci. Moje příprava byla spíše psychická ohledně pravidelného jedení a pití. Pití byl můj největší problém a snažila jsem se učit pít pravidelně po malých doušcích a ne litr najednou."
Spokojená Veronika necelé dva roky po plikaci žaludku.
Jak hodnotíte svůj stav po operaci?
„První týdny po plikaci žaludku mohu říct, že jsem byla zoufalá a nesnášela jsem to. Neutichající pocit hladu, neustálá bolest a nevolnost jsou pro psychiku obrovský záhul a něco, na co vás nikdo nepřipraví. Hlavně pro člověka, co je na jídle závislý emočně. Až po tom, co člověk vidí, jak ručička na váze rychle klesá, člověk začne cítit motivaci. Pro mě to byl neskutečný pohon pro to to vydržet a jít dál, protože pokud sem něco chtěla více než jídlo, tak to bylo zhubnout. Nejdůležitější bylo změnit to nastavení v hlavě.
Můj stav po operaci byl a je velmi proměnlivý, protože se projevili věci, které člověk přes svou váhu neviděl. Bohužel kvůli zhubnutí mě opustil manžel a pár přátel. Takže to období bylo jeden čas velmi těžké. Ovšem celkově je to jedno z nejlepších období v mém životě. Zase sem našla samu sebe, jsem mnohem aktivnější a můj vztah k jídlu se úplně změnil. Mám se konečně ráda a snažím se na sobě pracovat. Celkově jsem momentálně zhubla 60 kilogramů."
Jak se změnil Váš život po zdravotní i společenské stránce?
„Z hlediska zdravotního proběhla změna pozitivně, protože se mi určitě ulevilo. Ovšem moje tělo si pořád na tu změnu a šok zvyká a občas úplně nespolupracuje tak, jak by mělo. Ovšem to je jen otázka času, než se to dá vše do kupy.
Společenské hledisko je neuvěřitelné! Najednou kamkoli přijdu jsou lidi milejší, baví se. Předtím jsem se potkávala s ošklivými pohledy a ignorancí. Nejhorší to asi bylo u lékařů. Poslední rok před operací sem k nim radši nechodila, protože na každý problém sem slyšela odpověď, že mám obezitu, ta za to může a mám zhubnout … Rodina z toho byla nadšená, kromě mého manžela. Na začátku byla podpora veliká, ovšem potom to pro něj byl problém a přišly výčitky a nakonec rozvod … Změnila jsem se prý moc a už jsem to nebyla já."
Co byste vzkázala lidem, kteří o bariatrické operaci stále přemýšlejí?
Bariatrickou operaci bych určitě doporučila, ale pouze těm, kteří touží po změně a dělají to pro sebe. Je to velký psychický tlak a pouze berlička, musíte se změnit Vy v hlavě. Jinak je to k ničemu, ztracený čas a zbytečná bolest a trápení. Ovšem pokud do toho půjdete a zvládnete to, výsledek je k nezaplacení!
